Vybavil byste si nějakou vzpomínku na svá školní léta? 
Otázka není, jestli si nějakou vybavím, ale spíše kolik si jich vybavím, protože jakmile jsem si přečetl tuto otázku, do hlavy mi střílí vzpomínky jedna za druhou. Pokud mám vybrat jednu, tak asi tu následující. Bylo to ještě na prvním stupni, odhaduju třeba 3. – 4. třída. Tenkrát nás učila na prvním stupni všechny předměty úžasná paní učitelka Hájková, na kterou vzpomínám moc rád. Úkol zněl jasně: Rodiče musí koupit švihadlo a my si ho přineseme na hodinu tělocviku. Pamatuji si, že před hodinou tělocviku jsem měl tak obrovskou radost, že mám svoje švihadlo, že jsem se tím nechal naprosto unést a dostal se do takové flow a hry, že jsem vůbec nevnímal, že už mám jít na nástup a místo toho jsem mával švihadlem kolem sebe jako ninja. Z ničeho nic rána jak blázen a dostal jsem 5 pohlavků s kadencí samopalu od paní učitelky, že co to dělám. Na té vzpomínce mě baví to, jak jsem se jako dítě dokázal během pár vteřin ztratit ve hře nebo nějaké činnosti. Bylo by krásné to umět tak rychle i jako dospělý, dneska už mi to trvá.  

Chodil jste na naši základní školu rád? Proč ano/ne?  
Celkově asi ano hlavně proto, že jsem bydlel až v Lípě nad Orlicí. Všechny děti z Lípy chodily na ZŠ do Týniště nad Orlicí a já byl jediný, kdo jezdil až do Třebechovic. Takže jsem byl na cestě a odpoledne po škole vždycky sám a být ve škole pro mě znamenalo být s kámošema. Ale u téhle otázky bych spíš zmínil jinou věc. Ať už jsem tam chodil rád nebo ne, tak základní škola byla z těch 3 škol jednoznačně nejzajímavější. V retrospektivě vidím, jak široká byla bublina lidí, které jsem potkal na ZŠ. S drtivou většinou lidí byste se ve svém dospělém životě neměli šanci potkat. Od střední školy už se to trochu zužuje a na VŠ to už jste většinou úplně mezi svýma lidma, ale základka to je opravdu divoký kolektiv.  

Jaký byl Váš oblíbený a neoblíbený předmět?  
Tady je odpověď velmi jednoduchá a rychlá. Bez přemýšlení oblíbené předměty chemie, biologie, tělocvik. Neoblíbené předměty jednoznačně matematika a český jazyk, což je pravděpodobně vidět na tomto textu.  

Měl jste nějakého oblíbeného spolužáka nebo učitele?  
Jasný tak snad jako každý měl nějaké kamarády na ZŠ, tak i já jsem měl svého, a to byl Míra Dvořka. Do dneška se vídáme, píšeme a voláme si. Myslím, že můžu říct, že se náš vztah asi vůbec nezměnil. Pořád se bavíme jako ti dva kluci ze 7.B. Co se týče učitelů, tak je to asi dané předměty, protože jsem měl rád chemii a biologii, tak moje nejoblíbenější učitelka byla paní Pechová. Samozřejmě paní Chlíbková byla skvělá učitelka a jsem rád, že mě učila. To ale vidím spíš až teď, že to se mnou myslela dobře. Bohužel učila matematiku, a proto jsme spolu asi občas bojovali. Na druhou stranu nedokážu si představit lepší učitelku na školní výlet, než byla naše Ká Čenka ❤. 

Jaký jste měl největší průšvih?  
Bude to znít jako klišé, já jsem pár průšvihů měl, ale téměř vždy jsem se k nim dostal jak slepý k houslím a nikdy jsem to nevymyslel, což mi samozřejmě nikdo nikdy nevěřil. Nejvtipnější bylo asi, když si v 8. třídě kluci házeli 2 litrovou pet lahví plnou vody. Já jsem v klidu seděl a svačil. Když už mě ale ta pet lahev potřetí vyrazila chleba z ruky, naštval jsem se a zakřičel, ať jdou všichni do háje a s myšlenkou toho, že tu pet lahev hodím do koše, jsem ji přes půl třídy mrsknul směrem do rohu, kde byl koš. Naneštěstí v ten moment ve dveřích vedle koše vyšel pan učitel Jiran a schytal to přímo pod oko 2 litrovou pet lahví plnou vody. Následky si domyslete. Nebo když se kluci za lavicemi prali, jeden spadnul, já se šel podívat, jestli mu něco není, a hned jsem v tom byl. Tak v takové notě se nesly moje průšvihy na ZŠ.  

Byl jste se někdy na naší základní škole podívat? Pokud ano, překvapilo Vás něco?  
Ano byl, několikrát. Dokonce ZŠ v Třebechovicích měla velkou roli v mé bakalářské práci, takže v posledním roce na VŠ jsem tam byl opravdu často. Pokud mě něco překvapilo tak to, že mě někteří učitelé rádi viděli. 

Co děláte teď, co Vás živí?  
Mám to štěstí, že mě živí to nejlepší zaměstnání na světě, které bych za nic neměnil. Pracuji jako Hasič Zdravotník u Hasičského záchranného sboru Hlavního města Prahy. Zároveň jsem členem týmu USAR, což je tým složený z hasičů, kteří vyjíždí na zahraniční mise za účelem záchranných a likvidačních prací. Zároveň také střídavě pracuji v nemocnici na Anestezii, abych se udržoval ve znalostech, které jsem získal na VŠ, kde jsem vystudoval obor Zdravotnický záchranář. 

Co Vám nynější profese dala a vzala?  
Marně přemýšlím, co mi vzala. Pokud ale něco vzala, tak je to jen čas, protože když bych se podíval čistě hodinově, kolik strávím v práci, je to víc než dost. Na druhou stranu je to ztráta času, když vás to neskutečně baví? A co mi dala? No, kde jen začít. Nejlepší kamarády, kteří jsou jak rodina, a vím, že by mě nikdy nikde nenechali. Spoustu zážitků, které se ani nedají vyprávět. Ale to nejdůležitější, co mi moje práce dala, je náhled na život a uvědomění, co je opravdu důležité. Když to řeknu bez cenzury. Díky své práci, ať už je to v Praze nebo na zahraničních misích, jsem viděl opravdové hrůzy. Takové lidské neštěstí, které si 99 % lidí vůbec nedokáže představit od obyčejných požárů přes autonehody až po katastrofy typu zemětřesení v Turecku nebo nedávný případ aktivního střelce v Praze. Když takovéhle věci vídáte na vlastní oči, změní vám to pohled na svět, a mimo to, že to z vás udělá trochu cynika, tak si uvědomíte, že na tom, že vás někdo předběhl ve frontě na banán opravdu nezáleží.  

Co Vás v současné době baví a naplňuje?  
Jak jste asi pochopili, tak mě samozřejmě naplňuje moje zaměstnání. S tím jsou spojení kamarádi v práci (či rodina), kteří mě občas inspirují a bez nich bych nebyl. K tomu samozřejmě celý život sportuji, takže když to zdraví dovolí, tak mě naplňuje sport, a v poslední době mě hodně učí životu štěně, co se mnou žije. 

Dal byste nějakou radu našim žákům?  
Nemyslím si, že jsem v pozici někomu radit. Letos mi bude 30, což chápu, že z pohledu lidí na základní škole jsem fosilie. Na druhou stranu z pohledu učitelů jsem spíš mladý pako. Raději než radu bych dal doporučení, které se mě osobně v životě vyplatilo. Cestujte! Vyzkoušejte všechno, co můžete. To, že jsem se po VŠ odstěhoval na pár let na druhý konec světa, bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat.  

Co Vás v nejbližší době čeká?  
Momentálně doufám, že brzké uzdravení a až bude tělo schopno, tak nějaké závody v rámci sportu. Nepochybně taky spousta zážitků v práci, to si ale nenaplánuju. 

Jaký je Váš největší profesní úspěch?  
Rád bych na tuhle otázku nějak adekvátně odpověděl. Bohužel asi ale vůbec nepřemýšlím v úrovni toho, co je profesní úspěch, a už vůbec ne o tom, který je největší. Je úspěch to, že jsme někde u zásahu někomu pomohli, nebo to, že jsem se dostal do týmu USAR? Nevím. Spíš bych řekl, že je to prostě moje práce. A jestli je něco úspěch tak to, že můžu dělat v životě, co mě baví a když ráno ve 4:20 zazvoní budík, tak já vstanu, dám si sprchu a nejsem otrávený, že musím do práce, ale naopak se těším na kolektiv a taky na to, co se zase stane. 

Děkujeme za rozhovor a hodně štěstí. 

Autor: Viktorie Skalická
Korektury: Kristýna Kadlecová